NA WEBU ČASOPISU STŘECHY-FASÁDY-IZOLACE „OTEVÍRÁME“ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ REPORTÁŽE A ROZHOVORY, KTERÉ BYLY V MINULÝCH LETECH PUBLIKOVÁNY V TIŠTĚNÝCH VYDÁNÍCH.
Odborníci říkají, že se jednalo o jednu z vůbec největších a nejsložitějších rekonstrukcí v moderních českých dějinách. Řeč je o historické budově Národního muzea v Praze, která v letech 2015 až 2018 prošla generální rekonstrukcí. Řemeslníci z realizačních firem se samozřejmě věnovali také střechám, jejich konstrukcím, krytinám i velkému množství ozdobných prvků.
Než se zaměříme právě na řemeslnou práci, připomeňme si, že Národní muzeum, které bylo založeno v roce 1818, se reprezentativního sídla dočkalo až v roce 1891, kdy byl na Václavském náměstí otevřen jedinečný palác, který se záhy stal dominantou celé Prahy. Jak běžel čas, budovaly se v muzeu expozice a tu a tam se muselo také investovat do oprav, které souvisely s běžnou údržbou, ale i s poškozením vojenskými útoky v letech 1945 a 1968.
V roce 2011, tedy po 120 letech provozu, bylo rozhodnuto o uzavření historické budovy, a to především z bezpečnostních důvodů. Přestože byl hotov i projekt pro generální rekonstrukci, trvalo další čtyři roky, než byla stavba skutečně zahájena. Na vině byla redukce finančních prostředků ze strany Ministerstva kultury ČR, změny projektu i průtahy ohledně výsledků výběrového řízení.
Vítězné Sdružení M-P-I Národní muzeum, ve kterém byli generálními dodavateli Metrostav, Průmstav a Imos Brno, historickou budovu převzalo 20. dubna 2015. Pak mohla začít rekonstrukce výjimečné památky, která již byla v havarijním stavu. Pro představu o celkovém rozsahu prací uvádíme, že restaurováno bylo 495 velkorozměrných oken, 233 dveří, rozvedeno 1 300 kilometrů kabelů, vybudováno šest nových osobních výtahů a stejný počet nákladních výtahů.
Budova, ze které se miliony sbírkových předmětů přestěhovaly do depozitářů v Terezíně a Horních Počernicích, byla navíc vybavena moderními technologiemi, zastřešeny byly obě dvorany a došlo i na propojení podzemní spojovací chodbou s vedlejší novou budovou Národního muzea. Výstavní prostor se díky rekonstrukci, která vyšla na bezmála 1,8 miliardy korun, rozšířil o zhruba 30 procent plochy.
„Rekonstrukce historické budovy je jednou z největších a nejsložitějších rekonstrukcí v historii Česka jak svou velikostí, tak rozsahem prací. Jsem velice rád, že se podařilo v rekordním čase 42 měsíců splnit slib a budovu uvést do zkušebního provozu u příležitosti oslav 100 let od vzniku Československa a 200 let od založení Národního muzea,“ uvedl generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš po říjnové kolaudaci pro zkušební provoz. Letos se podařilo dokončit interiéry některých výstavních sálů a zahájeny byly také instalace stálých expozic, z nichž většina bude pro návštěvníky otevřena na podzim.
MUSÍME TO DOKÁZAT
Velký podíl na úspěšné rekonstrukci měli řemeslníci z jednotlivých firem. Nyní se budeme soustředit zejména na práci klempířů, jejichž úkolem bylo rekonstruovat mimo jiné všem dobře známé kopulovité věže s řadou ozdobných prvků. „Myslím si, že pojem složitá rekonstrukce vůbec nestačí vystihnout naši práci.
Vše bylo dáno tím, že střecha jako celek nesla velmi náročné prvky, které jsou nejvíce viditelné na hlavní věži a na čtveřici věží nárožních,“ říká Jiří Langner ze společnosti Krolan, která práce na střechách realizovala společně s kolegy z firem Ramses a FAS Maniny.
Klempíři při rekonstrukci postupovali tak, že většinu prvků, u kterých byl ze strany Národního památkového ústavu kladen důraz na pečlivou obnovu a návrat ke vzhledu z roku 1891, ze střechy sundali, repasovali a následně vraceli zpět na původní místo. To vše se lehce napíše, ale v praxi je třeba nad každým krokem či doslova střihem klempířských nůžek pořádně přemýšlet, hodně se ptát a diskutovat se všemi zúčastněnými stranami.
Podle Jiřího Langnera bylo třeba mít kromě zkušeností, kterých jeho firma nasbírala od roku 1994 obrovské množství, hlavně odvahu. „Musíte dokázat, že dovedete například sundat a dát nazpátek měděné nároží, které má v rozvinuté šíři skoro tři metry a délku dvanáct až čtrnáct metrů. Na střeše je musíte rozříznout na díly, transportovat ze 40 metrů na zem, odvézt do dílny a zhruba po roce dát zase nazpátek. To je jeden z příkladů složitosti, kterou posoudí jen ten, kdo u toho byl,“ vysvětluje.
Dalším důležitým faktorem byla detailní příprava včetně vzorkování. Přesto šli řemeslníci tak trochu do neznámého a spoustu záležitostí, jako byl třeba způsob transportu nároží, řešili a vymýšleli až v průběhu stavby. Přímo na střeše mohli repasovat například jen lucernu nad hlavní věží, kterou nebylo možné sundat. Hlavním pracovištěm se stala klempířská dílna v Šestajovicích u Prahy, kde se stovky plechových prvků od jara 2016 do zimy 2017 repasovaly.
„Ve finále to v dílně vypadalo, jako že máme pod rukama šrot. Snad každý, kdo to viděl, říkal, že věže nedáme nikdy dohromady. Takové myšlenky jsem si zakázal. V duchu jsem říkal, že to musíme dokázat,“ vzpomíná Jiří Langner na chvíle, kdy s pracemi v dílně začínali.
U zmíněných nárožních prvků, které se nacházely na všech věžích, klempíři čistili povrchy až na čistou měď, následně místa řezů pocínovali, vkládali proužky nové mědi a poté spoj finálně zanýtovali a zaletovali. „To je další ukázka složitosti. Repasovali jsme stovky metrů střešních materiálů, které kromě požadavku na původní vzhled musely mít samozřejmě veškeré spoje vodotěsné,“ pokračuje jednatel firmy Krolan s tím, že dalším faktorem, se kterým se museli vypořádat, byl velký mediální a veřejný zájem. Zvýšenou pozornost poutalo pečetění olověné schránky s dobovými i současnými dokumenty či zlacení ozdob, které se v případě větších prvků provádělo přímo na střeše.
PRÁCE, KTERÁ JE VIDĚT
„S odstupem času je možná zvláštní, že nám ani jeden díl nechyběl, ale je to opravdu tak. Dovolím si říct, že celkově šlo o úžasný výkon všech lidí a že byl nedoceněný. A to všeobecně. Vždyť na rekonstrukci Národního muzea se podílela spousta řemesel, byli tam pokrývači, restaurátoři fasád, kameníci a další. Beru to jako malý zázrak, že se všechno i pod tlakem náročných termínů zvládlo,“ hodnotí Jiří Langner, podle kterého jsou takové realizace šancí, jak řemesla zpopularizovat.
Když má odpovědět na otázku, zda se jednalo o pomyslný vrchol v řemesle, není si zcela jist. „Vnímám to tak, že i menší zakázky, které uděláme kvalitně, jsou vrchol. Bavíme se ale o stavbě, ke které se člověk nedostane každý den. Částečná rekonstrukce proběhla v roce 1972 a pak šlo spíše o opravy. Tím chci říct, že velká rekonstrukce Národního muzea přišla po 120 letech, což znamená, že pět generací řemeslníků se k takové práci nedostane. Takže je to i shoda okolností,“ odpovídá.
Pozlacené kopule Historické budovy Národního muzea po letech opět září a jsou vidět ze všech stran. Řemeslníci si ale precizně pohráli i s dalšími materiály, které jsou méně viditelné. Klempíři mimochodem zpracovali kolem 2 500 metrů čtverečních nové olověné krytiny, která je použita na kamenných střešních římsách. Mimo kopule, kde se historické prvky repasovaly, se v zásadě všechny střešní plochy pokrývaly nově, a to mědí a břidlicí, jak tomu bylo kdysi.
Co dodat na závěr? „Přestože jsme se při rekonstrukci zabývali množstvím složitých věcí, musím kvitovat, že jsme se vyhnuli krizovým situacím. Jednalo se slušně, což se v dnešní době, kdy jako zhotovitelé staveb musíme ve smluvních podmínkách počítat, kromě trestu smrti, snad se vším, moc nevidí,“ uzavírá Jiří Langner své ohlédnutí za mimořádnou rekonstrukcí, která si pro kvalitu odvedené řemeslné práce zaslouží náš respekt a poděkování.
Článek, který připravil reportér Tomáš Svoboda, původně vyšel v časopise Střechy-Fasády-Izolace č. 6/2019.