Při výletu do historie dřevostaveb v Česku nesmíme opomenout zastávku ve výrobě jednotlivých materiálů pro dřevostavby, neboť i ty se za posledních několik desetiletí významně proměnily díky novým výrobním technologiím. Pojďme ale postupně a 3. díl našeho seriálu začněme na Vysočině, přesněji ve Ždírci nad Doubravou. Historii tohoto města totiž významně ovlivňoval dřevozpracující průmysl, a to již od druhé poloviny 19. století.
Za vším hledej ženu
Konkrétně hraběnku Klotyldu Clam-Gallasovou, která se značnou část majetku nabytého dědictvím po otci rozhodla investovat do stavby parní pily. Rozhodnutí padlo ještě před výběrem místa, ale s ohledem na stavbu železniční trati a další aspekty byla nakonec zvolena lokalita v blízkosti Ždírce nad Doubravou. Samotná stavba byla zahájena roku 1872 a dodavatelem pilařské technologie byla vybrána rakouská firma Topham. Její rámová parní pila o výkonu 24 koňských sil byla paní hraběnkou pořízena za 62 tisíc zlatých. Ždírecká pila produkovala z počátku zejména prkna různých rozměrů, neboť zpracování trámů probíhalo v té době ještě do značné míry ručně. První ždírecká parní pila byla v provozu až do roku 1902, kdy byla výroba ukončena pro malou ziskovost, jakkoli zastupitelstvo obce v dopise prosilo tehdejší majitelku o zachování výroby ve Ždírci.
Po letech nečinnosti se pily v roce 1915 ujal nový nájemník, společnost Löwy & Winterberg, což byla v té době silná podnikatelská skupina. Ti se rozhodli provoz obnovit a celý areál i pilařskou technologii zmodernizovat. Ždírecká pila si dále žila svým životem navzdory okolním událostem. Přežila tak obě světové války i bombardování Ždírce v květnu 1945 jakožto i znárodnění a následnou reorganizaci na společnost Krkonošské pily.
Po revoluci byl původně vytvořený státní podnik privatizován a vznikla tak společnost Dřevozávody Ždírec, a.s. s majoritním vlastníkem – fondem YSE. Ždírecká pila se zejména díky moderní kanadské pořezové technologii, strategické poloze ve středu Čech a zajištěným přísunem kulatiny dostala do zorného pole zahraničních investorů, a tak v roce 1995 pilu koupila rakouská rodina Schweighoferů. Ti rok na to instalovali moderní pořezový kotoučový agregát značky Linck, který ve Ždírci řeže dodnes. K poslední změně vlastníka došlo v roce 2000, kdy celý ždírecký areál převzala finská skupina Stora Enso a přetvořila jej do podoby jedné z nejmodernějších dřevařských výrob v Evropě. Ze zásadních investic posledních dvou dekád zmiňme spuštění výroby KVH-hranolů, zprovoznění peletárny a zejména zahájení výroby CLT-panelů v roce 2022.
Postupné rozšiřování a doplňování výrobního programu pily ve Ždírci nad Doubravou do značné míry koresponduje se vznikem a rozšiřováním portfolia materiálů pro nosnou konstrukci dřevostaveb.
Není hranol jako hranol
Z počátku byla konstrukce dřevostaveb vytvářena z čerstvého nesušeného řeziva bez dalších úprav. Později se dřevo začalo chemicky ošetřovat. Vlivem zvyšujících se požadavků na přesnost konstrukce byly postupně prováděny další operace k dosažení vyššího zušlechtění konstrukčního hranolu – zejména sušení, hoblovaní a lepení. Vznikla tak ucelená výrobková řada konstrukčních hranolů pro nejnáročnější dřevěné konstrukce používaná dodnes.
Masivní konstrukční dřevo KVH
Masivní konstrukční hranoly KVH jsou vytvářeny délkovým nastavováním dřevěných přířezů zubovitým spojem. Díky tomu dochází k lepší výtěžnosti řeziva, protože zásadní vady každého kusu dřeva jsou při vstupu do výroby označeny a vyříznuty. KVH-hranoly jsou sušené na vlhkost okolo 15 % a čtyřstranně hoblované se sraženými hranami. Oproti čerstvě řezaným hranolům je konstrukce z KVH přesnější a lehčí. KVH-hranoly se v Česku vyrábějí od roku 2001.
DUO/TRIO hranoly
Postup výroby konstrukčních hranolů DUO/TRIO je podobný jako u KVH, ale finální výrobek je vytvořen slepením dvou nebo třech hranolů boční plochou. Díky tomu dochází k výrazně nižším projevům rozměrových změn, jako jsou kroucení nebo vznik výsušných trhlin. Zároveň lze při výrobě zužitkovat i méně kvalitní kusy dřeva, neboť vizuální třídění pro pohledové použití se vztahuje pouze k viditelné ploše.
Lepené lamelové dřevo BSH
Při výrobě lepených hranolů BSH se dřevo nejprve rozřeže na lamely tloušťky 40 mm. Ty se vysuší na vlhkost 12 %, ohoblují a slepí do požadované výšky hranolu. Tímto postupem lez vyrábět nadrozměrné nosníky o výšce až 2 metry a délce přesahující 20 metrů. Lepený hranol vykazuje vyšší pevnostní vlastnosti a díky vysoké homogenitě jsou eliminovány rozměrové a tvarové změny. Při použití tenčích lamel můžeme vytvářet i obloukové tvary a různě zakřivené nosníky.
Vrstvené dřevo LVL
LVL je zkratka z anglického výrazu „laminated veneer lumber“ a představuje v současnosti nejvyšší míru zhodnocení dřeva. Z kulatiny se nejprve naloupou dýhy o tloušťce do 4 mm a ty se pod vysokým tlakem a teplotou slepí do tvaru desky. Následně se z desky vyřežou nosníky požadované výšky a ty se použijí do stavby buďto jednotlivě, nebo je lze skládat vedle sebe a zvýšit tak únosnost prvku. Nosníky LVL mají oproti masivnímu dřevu až dvojnásobnou pevnost.
Není bez zajímavosti, že průmyslová výroba vrstveného dřeva byla v USA zahájena již v roce 1972 a na území severní Ameriky je tento konstrukční prvek masivně rozšířen. Jen v roce 2012 zde bylo vyrobeno 1,2 milionu m3 vrstveného dřeva. V evropských zemích se LVL-nosníky těší oblibě až v posledních letech a jejich masivnějšímu rozšíření brání především obtížná logistika a vysoká cena.
Nosná konstrukce dřevostavby je nejčastěji vytvořena vhodnou kombinací výše popsaných materiálů. Běžné svislé i vodorovné prvky jsou z KVH, pohledové části nebo průvlaky a trámy větších rozměrů z DUO/TRIO nebo BSH-hranolů a do extrémně namáhaných míst, jako jsou překlady nad velkými otvory, jsou použity LVL-nosníky. Dobrý projektant využije předností všech materiálů tak, aby výsledná konstrukce byla staticky efektivní a cenově dostupná.
Slepené třísky
Dřevařský průmysl u nás nejsou pouze pily a zpracování kulatiny, patří sem i výroba další nedílné součásti dřevostaveb – aglomerovaných desek na bázi dřeva. Různé druhy desek na bázi dřeva byly postupně vyvíjeny a vyráběny od druhé poloviny 20. století. Výroba probíhala buďto v rámci nakoupené zahraniční licence (například desky OKAL), nebo na základě vlastního vývoje, jehož cílem bylo vyvinout cenově dostupný plošný materiál s dlouhou životností a vysokou mechanickou odolností pro stavební i nábytkářský průmysl, a zároveň pří výrobě využít různé druhy odpadního materiálu. Takto byly v Československu vyvinuty například desky Likus se středem z kukuřičných oklasků nebo plošně skládané desky JIKO se středy z gumárenského odpadu.
Výroba aglomerovaných desek probíhající téměř výhradně v rámci podniků státních dřevařských závodů byla po revoluci z části ukončena a z části privatizována. Jeden z příkladů úspěšné privatizace s pozdějším vstupem zahraničního investora proběhl v Jihlavě, kde od roku 1995 působí nadnárodní společnost KRONOSPAN ovládaná rakouskou rodinou Kaindl. Jihlavská výroba je zaměřená zejména na dřevotřískové a dřevovláknité desky pro nábytkáře a také na desky z plochých orientovaných třísek pro univerzální použití ve stavebnictví, které jsou na trhu všeobecně známé pod názvem OSB.
Óesbéčko
Původ výroby hledejme v USA, kde je koncem 40. letech 20. století zahájena výroba tzv. waferboards – desek z plochých třísek převážně čtvercového tvaru. Výhodou těchto desek byla nižší cena v porovnání z velmi používanou překližkou. Nevýhodou byly horší mechanické vlastnosti. Dalším vývojem došlo k úpravě rozměrů třísek, které postupně dostávaly podélný tvar. Zásadním milníkem ve vývoji OSB byla myšlenka navrstvit třísky před zalisováním postupně ve třech vrstvách a jednotlivé vrstvy třísek na sebe kolmo orientovat. Výsledkem bylo zásadní zlepšení mechanických vlastností při zachování ceny. Od počátku 70. let nastává masivní rozšiřování OSB-desek na území USA a Kanady a později i do Evropy. Aktuálně je po celém světě více než 70 výrobních závodů se souhrnnou kapacitou přesahující 50 milionů m3 OSB-desek ročně.
Mezi další plošné materiály, které postupně našly uplatnění v konstrukcích moderních dřevostaveb patří sádrovláknité desky, které jsou používané na opláštění rámů dřevostaveb. Jejich výhodou je vynikající požární odolnost. Dále to jsou dřevovláknité desky, které nacházejí uplatnění zejména ve skladbách difúzně otevřených obvodových stěn. Překližované desky jsou pak používané pro konstruování staticky namáhaných spojů a detailů. HPL desky z vysokotlakého laminátu se pro změnu používají jako dekorativní desky na vnější fasádní obklady.
Teď už to jen poskládat dohromady
Podobných příběhů, jako je ten ždírecký z úvodu našeho článku, bychom u nás, byť většinou v menším rozsahu, našli tisíce. Za všemi se ukrývají osudy lidí celoživotně spjatých se dřevem. Dřevařský obor neodmyslitelně patří do historického vývoje průmyslu v Česku, a i dnes se u nás vyrábí celá škála materiálů pro moderní dřevostavby nejen v nadnárodních korporacích, ale i v rodinných firmách, kde se zkušenosti předávají po léta z generace na generaci.
Kvalitní, přesné a certifikované materiály jsou nutnou, ale nikoli jedinou podmínkou vytvoření funkční dřevostavby. Zcela zásadní je jejich správné použití v konstrukci. Navrhnout konstrukční skladby a detaily, které budu splňovat požadavky tepelně-technické, akustické a požární, a navíc půjdou jednoduše vyrobit a smontovat na stavbě, to jsou úkoly opravdu nelehké. O tom, jaké konstrukční systémy časem obstály a jaké se naopak ukázaly být slepou uličkou, se dočtete v dalším díle seriálu.
Autor: Ing. Jiří Skřipský
Ing. Jiří Skřipský
Vystudoval obor dřevěné konstrukce na VOŠ Volyně a Pozemní stavitelství na ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako obchodní ředitel ve společnosti NEMA. Ve své profesi i v osobním životě usiluje o popularizaci dřevostaveb a zvýšení povědomí o možnostech použití dřeva ve stavbách.
Literatura:
[1] KOPECKÝ M., NĚMEC J. Historie dřevařského průmyslu ve Ždírci nad Doubravou. Město Ždírec n. D., 2023.
[2] LYSÝ F., SOUMAROVÁ A. Materiály. SNTL, 1975.
[3] www.kronospan.com (online).
[4] www.mta.cz (online).
Článek původně vyšel v časopise Střechy-Fasády-Izolace č. 8/2024.