Dřevostavby se v posledních několika měsících a letech těší zvýšenému zájmu napříč všemi vrstvami společnosti. Ona pozornost je důsledkem společenských změn a přístupů ke stavění s jedním společným jmenovatelem, a tím je udržitelnost nebo chceme-li ekologie a odpovědný přístup. Tento mnohdy až překotný nástup dřevěného stavění může vyvolávat legitimní obavy a klást otázku, kde že se vůbec vzaly ony opěvované dřevostavby? Jsou systémy dřevěných staveb prověřené a máme vůbec dostatek zkušeností, když se pouštíme do realizací vícepodlažních dřevěných budov a ze dřeva stavíme i školy a školky pro naše děti?
Odpovědět na tyto a další otázky, a zároveň položit vývoj dřevěných staveb na našem území do širších historických a geografických souvislostí, je ambicí tohoto pětidílného seriálu. A nejen to. Mojí osobní ambicí je připomenout, že dřevo je naším přirozeným průvodcem po mnohá staletí a při jeho používání ve stavbách navazujeme na dlouhotrvající historickou a řemeslnou tradici.
Počátky dřevěného stavění
Dřevěné stavění je staré jako samo lidstvo. Pravěký člověk instinktivně používal ke stavbám přístřeší a k výrobě nástrojů materiály, kterými byl obklopován a dřevo v různých podobách mezi nimi dominovalo. Primitivní přístřeší z větví, listí a zvířecích kůží se postupným vývojem transformovala do stále sofistikovanějších stavebních konstrukcí. V dobách neolitu již hovoříme o stavbách stěnové konstrukce se šikmou střechou, a tedy s nutností řešit spojení několika tyčových prvků v jednom místě. Tesařské spoje ještě neolitický člověk neznal. Spojoval tedy jednotlivé prvky koženými nebo lýkovými řemeny a také využíval růstových anomálií. Například pro podepření vodorovného dílu využil sloup, který se na konci vidlicově rozevíral.
Kolem roku 400 př.n.l. bylo naše území osídleno kelty. Ti stavěli své domy na nízké kamenné podezdívce, která byla překrytá sedlovou střechou sahající až k zemi. Technologii „keltského“ domu převzali později i Slované a používali ji zejména na venkově v téměř nezměněné podobě po další staletí, zatímco v nově vznikajících městech byla tato konstrukce postupně nahrazována dokonalejší konstrukcí roubenou.
Dřevo a lidová architektura
S rozvojem roubených staveb vzniká i tesařské řemeslo jako takové. Roubené stavby se postupem času rozšířily na celé naše území, avšak s regionálními odlišnostmi, způsobenými lokální dostupností materiálů i tradicí předávanou z generace na generaci. Stavby se regionálně lišily zejména provedením štítů, způsobem řešení podezdívky či přesahem střechy, a právě tato specifika utvářela lidovou architekturu vesnice až do počátků 20. století.
Roubenou konstrukci měly kromě staveb pro bydlení i stavby sakrální (kostely, zvonice, fary) a stavby hospodářské (stáje, stodoly, sýpky). Specifikem české lidové architektury jsou tzv. polygonální stodoly, které se v hojném počtu dochovaly do dnešní doby. Střední část stodoly tvořil mlat a k němu přiléhaly přístodůlky s půdorysem mnohoúhelníku. A právě půdorysný tvar stodol vede k zamyšlení, co bylo příčinou polygonálního tvaru, jenž sebou nese větší složitosti při řešení detailů a styků. Stodola byla čistě užitkovou stavbou, nelze tudíž hovořit o důvodech architektonických. Tehdejší stavitel byl ale člověk racionální. Věděl, že při lomeném tvaru roubených stěn lze využít krátké kusy dřeva, a ty byly dostupnější a jistě i levnější. Navíc mohl s výhodou recyklovat trámy z demontovaných staveb, které již dosloužily svému účelu. Dnes tolik žádaná a podporovaná cirkulární ekonomika zde měla zcela konkrétní podobu. Dřevo, které dosloužilo v jedné stavbě, bylo znovu použito ve stavbě jiné (někdy i vícekrát) a nakonec odevzdalo svou energii coby palivo.
Vedle staveb roubených se zejména ve městech začaly od konce 12. století rozšiřovat i stavby s konstrukcí hrázděnou. Hrázděné domy, jejichž původ spadá do oblasti středního Porýní, jsou tvořeny nosnou kostrou z dřevěných tesaných trámů. Prostor mezi trámy je vyplněn podřadnějším a dostupnějším materiálem – větvemi nebo slámou a pomazán lepenicí. Teprve od 19. století se jako výplňového materiálu začalo používat cihel a vápenné malty. Trámová konstrukce hrázděných domů již vyžadovala opravdovou řemeslnou zručnost, znalost materiálu a mistrovské ovládnutí umění tesařských spojů. Obě technologie, roubená i hrázděná, se staly výchozími pro všechny následné konstrukční systémy dřevostaveb používané dodnes.
Období průmyslové revoluce u nás a ve světě
S počátkem průmyslové revoluce se dramatickým způsobem mění všechna hospodářská odvětví a s tím ruku v ruce i způsob myšlení lidí. Co je nové, to je dobré, a co je staré, má být zapomenuto. A tak se dřevo, byť používané po staletí, stává materiálem druhořadým a mění se z konstrukčního materiálu zejména na zdroj energie pro výrobu. Všudypřítomný technický pokrok je demonstrován množstvím vyrobené oceli a vytěženého uhlí. Pojmy jako ekologie či energetická náročnost byly zcela neznámé, a tak člověk, opojen svou technologickou mocí, využíval přírodní zdroje, jako by byly neomezené. Jistou výjimku tvoří skandinávské země, kde se ze dřeva stavělo kontinuálně a vývoj nebyl nikdy přerušen. Lidé v severských zemích jsou ovšem daleko více spjati s přírodou a používání dřeva pro stavby přirozeně vychází z podstaty jejich životního stylu.
Důležité je zde zmínit i vývoj na americkém kontinentu, kde měla průmyslová revoluce poněkud jiný důsledek. Vlivem masivního nárůstu přistěhovalců čelila Amerika intenzivní potřebě řešit navýšení bytových kapacit. Zděné technologie byly zdlouhavé, a proto nevhodné. Nejdostupnějším stavebním materiálem bylo dřevo, ovšem mezi přistěhovalci nebylo příliš mnoho kvalifikovaných zkušených tesařů. Přirozeným vývojem událostí vznikl jednoduchý unifikovaný konstrukční systém využívající omezené množství profilů dřeva. Jednotlivé dřevěné prvky byly spojovány výhradě „natupo“ pouze prostřednictvím hřebíků, jejichž průmyslová výroba vývoj rámových dřevostaveb ještě více urychlila a zefektivnila. Podrobněji bude o systému rámových domů a jeho vlivu na naše stavění pojednáno ve 2. díle seriálu.
Válečné a poválečné období
Během válek bylo díky nedostatku průmyslově vyráběných materiálů dřevo jako stavební materiál opět vzato na milost. Konstrukční dřevo je v tuto dobu již vyráběno na elektrifikovaných pilnicích a tím se zvyšuje jeho dostupnost. Následující období je ale pro použití dřeva ve stavbách zatím největší zkouškou. S nástupem komunismu je stavění ze dřeva omezeno jen na dočasné nebo pomocné konstrukce. Nastupuje éra prefabrikovaného železobetonu a tradiční tesařské řemeslo přežívá jen v odloučených venkovských a horských oblastech. A také v chatových osadách, kde stylem lidové tvořivosti vzniká spousta, většinou dřevěných, staveb s velmi osobitou, někdy až bizarní architekturou.
Znárodněný dřevozpracující průmysl se v rukou státu omezuje víceméně pouze na nábytkářský sektor. Stavební dřevovýroba pak proniká zejména do oblasti zemědělských staveb, kde jsou ve Státních dřevařských závodech vyvíjeny prefabrikované střešní i stěnové dílce pro stavbu stájí a pro přidruženou zemědělskou výrobu. Vedle rostlého konstrukčního dřeva, většinou chemicky ošetřeného, pronikají do těchto staveb i nově vyráběné aglomerované materiály na bázi dřeva, především výtlačně lisované dřevotřískové desky. V oblasti zemědělských staveb stojí zcela jistě za zmínku stájové dřevostavby BIOS vyráběné ve Středočeských dřevařských závodech v Sedlčanech. Haly s rozponem od 8,4 do 21 metrů byly svým řešením a rozměry použitelné pro chov všech druhů hospodářských zvířat.
První prefabrikované dřevostavby u nás
S dalším rozvojem zemědělství postupně vznikají vedle stájových hal i konstrukční systémy pro pomocné a administrativní budovy. Lehké montované dřevostavby s označením Bios-UK jsou určené pro ubytovny, šatny a administrativu. Stavby mají obvodovou konstrukci montovanou ze sendvičových panelů a střešní konstrukci z příhradových vazníků. Vyrábějí se v šířkách od 8,4 do 12 metrů a v libovolné délce v základním modulu 1,2 metru.
Efektivita, jaké bylo dosahováno při realizaci těchto pomocných budov, vedla k myšlence transformovat systém i pro stavby k trvalému bydlení. Proto v roce 1969 představují Středočeské dřevařské závody – závod Nové Strašecí systém řady TL pro samostatně stojící i řadové rodinné domy na bázi dřeva. Tento systém byl částečně inspirovaný výrobou domů ve Finsku. Na něj v krátké době navazuje systém STAMO vyráběný v Černousích u Frýdlantu.
Dřevostavba? To je přece Okál…
Když koncem 60. let postupně končila těžební činnost v národním podniku Rudné doly Jeseník, vyvstala otázka, jaký bude osud několika stovek jejich zaměstnanců. Stát rozhodl v Rýmařově vybudovat na „zelené louce“ továrnu na výrobu dřevěných montovaných domů. V rámci soutěže vyhlášené Československým svazem architektů byla vybrána německá technologie Okal a toto slovo se tak na dlouhé roky stalo synonymem pro dřevostavby v Česku. Technologie Okal byla na svou dobu přiměřeně kvalitní a dosahovala neuvěřitelné efektivity a rychlosti montáže. Na rozdíl od dosud u nás používaných systémů STAMO a TL byly domy Okal stavěny z celostěnových panelů a proces montáže na stavbě se díky tomu zkrátil na jednotky dnů. Jen do roku 1985 bylo v závodě Rýmařov vyrobeno na 10 tisíc domů převážně pro domácí, ale částečně i pro zahraniční trh.
S otevřením hranic získalo naše povědomí o možnostech konstruování dřevostaveb zcela nový rozměr. Na dramatické porevoluční dění ve vývoji dřevostaveb v Česku se můžete těšit v příštím díle seriálu.
Autor: Ing. Jiří Skřipský
Ing. Jiří Skřipský
Vystudoval obor dřevěné konstrukce na VOŠ Volyně a Pozemní stavitelství na ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako obchodní ředitel ve společnosti NEMA. Ve své profesi i v osobním životě usiluje o popularizaci dřevostaveb a zvýšení povědomí o možnostech použití dřeva ve stavbách.
Literatura:
[1] RŮŽIČKA Martin. Stavíme dům ze dřeva, Grada 2007.
[2] VAVERKA, HAVÍŘOVÁ, JINDRÁK a kolektiv. Dřevostavby pro bydlení, Grada 2008.
[3] LIŠKA Luděk. Panelové dřevostavby v reálném socialismu, Tepelná ochrana budov 2012.
[4] BROŽ Václav. Dřevěné konstrukce v zemědělské výstavbě, Státní zemědělské nakladatelství 1979.
Článek původně vyšel v časopise Střechy-Fasády-Izolace č. 6/2024.