Cesta Libora Urbánka, přednosty Cechu klempířů, pokrývačů a tesařů jihomoravského regionu, ke klempířině byla docela přímočará. Tenkrát to bylo jiné než dnes, vybíralo se podle průměrných známek v základní škole.
Dvojkaři mohli jít na průmyslovku. „Kdo měl trojky, už šel do učebního oboru. A pak se to ještě dělilo. Kdo se chtěl učit na automechanika, musel mít třeba jen jednu trojku. Tak to tenkrát bylo nastavené a zavedené. Všechno určoval průměr známek ze základní školy. Tehdy soukromé školy, kde si lidé mohou vzdělání zaplatit, nefungovaly,“ popisuje Libor Urbánek, který se vyučil v oboru stavební klempíř a celý život u této profese zůstal. Přerušil jen na dva roky, kdy absolvoval tenkrát povinnou základní vojenskou službu.
A protože tehdy se učilo pro určitý podnik, po vojně do toho svého podniku nastoupil i pracovat. „Byl to podnik Stavba výrobní družstvo Brno, který měl tehdy všechna stavební řemesla a asi 500 zaměstnanců. Tam jsem nabíral zkušenosti od starých mistrů. V naší rodině nikdy žádný klempíř nebyl. Děda, otec i matka pracovali jako státní zaměstnanci, takže žádný vzor skvělého řemeslníka v rodině jsem před sebou neměl. V této firmě jsem působil až do revoluce,“ vzpomíná Libor Urbánek, který se v devadesátých letech osamostatnil a začal jako osoba samostatně výdělečně činná podnikat.
Důležitá v klempířině je také dobrá představivost
„Dobrý klempíř dokáže udělat téměř nemožné,“ říká, když se ptám na jeho hodnocení klempířiny, a dodává: „Skvěle se to ukáže, když pracujeme na nějakém kostele, který vyžaduje zcela jiný přístup než moderní stavby. Je tam zapotřebí jiná zručnost, musí se více přemýšlet, protože jsou tam jiné postupy a jiné stavební prvky. A je zapotřebí také dobrá představivost.“
Celý článek šéfredaktorky Anny Vidiševské si můžete přečíst v listopadovém vydání časopisu Střechy-Fasády-Izolace, které je k objednání formou předplatného nebo v online verzi na Floowie.cz, kde najdete také archiv časopisu.