NA WEBU ČASOPISU STŘECHY-FASÁDY-IZOLACE „OTEVÍRÁME“ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ REPORTÁŽE A ROZHOVORY, KTERÉ BYLY V MINULÝCH LETECH PUBLIKOVÁNY V TIŠTĚNÝCH VYDÁNÍCH.
Navštívíte-li webové stránky společnosti Střechy MATT, není možné si nevšimnout kvality fotografií provedených prací. Všechny pořídil majitel firmy Roman Grebeníček, pro nějž je fotografování jedním z velkých koníčků. Přivedly ho k němu další jeho dvě vášně – cyklistika a cestování.
„V roce 2000 jsem strávil měsíc v Thajsku lezením po skalách. Je to sice krásný sport, moc toho ale z navštívené země nevidíte. Tak jsem lezectví z roku na roku pověsil na hřebík, koupil si cestovní kolo a začal poznávat svět zpoza řídítek,“ vzpomíná na své cestovatelsko-cyklistické počátky. „Začal jsem s výlety po Česku. Pak jsem se rozjel do Evropy a projel všech sedm Kanárských ostrovů, část kontinentálního Španělska, Francie a Itálie. Velkým dobrodružstvím byly například cesty po západní Sahaře, Maroku, Vietnamu či Srí Lance. A byli to vlastně mí kamarádi, kteří mě k focení popostrčili – jednoduše chtěli vidět, co jsem kde viděl a zažil.
Cestování a focení jde prostě společně ruku v ruce,“ popisuje svou cestičku k fotografování, do nějž se zamiloval natolik, že se v podstatě stalo jeho druhou profesí a už uspořádal i několik výstav. „To, že to umím s foťákem, se mi skutečně hodí také u mého hlavního řemesla. Svou práci chci dobře prezentovat, na dobrých snímcích si zakládám. Takže když mám třeba poslat fotky svých střech do nějaké soutěže, fotím je i desetkrát, dokud nenastanou světelné podmínky přesně podle mých představ. Pak ale stavba působí jinak než na amatérské fotografii,“ popisuje provázanost svých dvou řemesel. „Mou celoživotní srdeční záležitostí a fotografickým tématem jsou Jizerské hory, odkud pocházím a kde i dnes bydlím. Věřím, že právě proto, že tuto oblast znám jako své boty a rozumím jí, dokážu skrz hledáček zachytit místní genius loci skutečně dobře. Opravdu rád se ale také poděluji o své zážitky a atmosféru z cest po světě, takže pořádám i komentovaná promítání pro veřejnost a výstavy. Například v březnu jsem představil retrospektivní výběr pětašedesáti portrétových fotografií pod názvem Lidé na mých cestách. Šlo o snímky z expedic po západní Sahaře, Srí Lance a severním Vietnamu, kde jsem dohromady ujel 4 600 kilometrů a pořídil kolem tisícovky fotografií,“ vypráví Roman Grebeníček.
„Na expedicích na kole je skvělé to, že když se vám někde nelíbí, prostě jen šlápnete do pedálů a jedete dál. A když je vám někde naopak příjemně, prostě na pár dní zůstanete. Opravdová pohoda…“ vysvětluje s nadšením výhody objevování světa ze sedla kola. „Úžasné zážitky jsme si přivezli například ze Srí Lanky, kde jsme po stovce ujetých kilometrů v pětatřiceti stupních ve stínu zjistili, že spát ve stanu, kdy z vás tečou potůčky potu i v noci, není úplně nejlepší. A tak se z nás stali chrámoví poutníci.
Každý večer jsme v nějakém svatostánku poprosili o nocleh a vodu a bylo. Místní ani v nejmenším neváhali nám pomoci. Bylo to úžasné. A to ranní probouzení za zvuku modliteb… Nepopsatelné,“ zasní se. „Díky tomu, že nejsme zrovna tradiční turisté, které místní obyvatelé obvykle potkávají – dva chlapíci na kolech ověšených brašnami –, jsme i my pro ně takovou malou atrakcí. Chtějí se dozvědět náš příběh nebo jen tak pobýt v naší společnosti. Kolikrát nás pozvali na nejrůznější slavnosti, večeře nebo nám sami nabídli nocleh. Taková setkání a zážitky člověka obrovsky obohatí,“ usmívá se a pokračuje: „Samozřejmě ale ne vždy a všude jsme vítáni a můžeme bez problémů zůstat, kde chceme. Když jsme s kamarádem projížděli severní Saharou, necítili jsme se zrovna pohodlně. Až z města za námi asi sto padesát kilometrů jelo policejní auto. Nesměli jsme nikde zastavit, natož někde v poušti přespávat. Naložit do auta nás nemohli – cestovní kolo s kompletním nákladem váží až padesát kilogramů. Denně s sebou v poušti musíte vozit deset litrů vody a jídlo – nikdy totiž nevíte, kdy narazíte na nějaké další městečko. Z map se toho moc vyčíst nedá, protože Sahara vlastní mapu v dostatečném měřítku nemá, je to v podstatě území nikoho. Museli jsme prostě šlapat až do dalšího města. Co si budeme povídat, bylo to opravdu náročné, měli jsme dost,“ vypráví Roman Grebeníček napínavý zážitek z Afriky.
„Co se týče jídla a vody, je v tomhle naprosto bezvadná Asie. Na každém kroku tam koupíte ovoce, zeleninu, všude vaří. Navíc je to levné. I proto jsem si jako další destinaci vybral Kambodžu, kam se chystám v lednu,“ nastiňuje své plány do budoucna. „Mým snem je vyrazit jednou někam – třeba právě do Asie – letecky a pak se domů vrátit na kole… Snad si to jednou splním. Snů a plánů mám ještě spousty. A vize na důchod? Chtěl bych na kole tam i zpátky zvládnout Santiago de Compostela ve Španělsku,“ uzavírá zasněně své povídání.
Článek, který připravila reportérka Lenka Gulašiová, původně vyšel v časopise Střechy-Fasády-Izolace č. 10/2019.