NA WEBU ČASOPISU STŘECHY-FASÁDY-IZOLACE „OTEVÍRÁME“ NEJZAJÍMAVĚJŠÍ REPORTÁŽE A ROZHOVORY, KTERÉ BYLY V MINULÝCH LETECH PUBLIKOVÁNY V TIŠTĚNÝCH VYDÁNÍCH.
Je po dešti. Břidlicové střechy vodního mlýna Wesselsky v Loučkách u Oder se marnotratně blýskají zlatavými odlesky sluníčka, jako by chtěly ještě více podtrhnout vlastní výjimečnost a půvab. Je třeba přiznat, že mají na co být pyšné. Stejně jako Věra a Jaroslav Královi, bez jejichž nezměrného úsilí, oddanosti a entuziasmu by tady nebyla v tak dobrém stavu unikátní technická památka, kterou obdivují nejen turisté, ale také odborníci z nejrůznějších oborů. I těch specializujících se na střechy…
Trocha nedávné historie
Písemně doložená historie vodního mlýna v Loučkách u Oder sahá až do 16. století. Přestože je velice zajímavá, tak hluboko nepůjdeme. Jen do roku 1946, kdy od Johanny, choti posledního majitele z rodu Wesselsky, mlýn převzal Hubert Pazdera, rodově spřízněný s touto mlynářskou dynastií. „Tatínek se o mlýn začal starat s tím, že to bude jen po určitou dobu. Ale okolnosti nakonec vedly k tomu, že tu zůstal až do své smrti po povodních v roce 1997,“ ujímá se vyprávění Věra Králová, dcera Huberta Pazdery. Ta se narodila už do mlýna, kam byla přivezena z porodnice v nedalekém Vítkově. „Místní říkají našemu mlýnu Pazderův, protože znali tatínka. Ale památkáři respektují rodovou linii Wesselsky, které to tu patřilo od roku 1797,“ pokračuje současná majitelka a přiznává, že ze svého dětství si pamatuje jen drobounké střípky.
Barevné ploštice tetelící se u sklepního okýnka jedné z budov, psa Punťu, který ji všude doprovázel, dětské hry u potůčku stékajícího z kopců nad mlýnem nebo pocit strachu v mlýnici, kam občas chodívala s tatínkem… „Měla jsem hezké dětství, přesto se do něj ve vzpomínkách nijak často nevracím. Možná je to proto, že jsme tu s manželem zavaleni spoustou starostí, povinností a práce a není čas na vzpomínání,“ krčí rameny a pouští se do tichého povídání o tom, čím mlýn žil jak v druhé polovině 20. století, tak v současnosti. „Narodila jsem se do rodiny soukromého rolníka, kterému se podařilo zachovat mlýn v soukromém vlastnictví i po osmačtyřicátém. V něm mlýn zůstal i po roce 1959, kdy sice otec musel přestat soukromě hospodařit, ale objekt zůstal v jeho majetku. Uchovat mlýn v pokud možno nezměněné podobě, byť kvůli nedostatku peněz, času i ubývajících sil postupně chátrající, stálo mé rodiče neskutečně mnoho úsilí, nezdolnosti, starostí a námahy. Zbořena byla jen pila a jedna kůlna, jinak se zachovaly všechny objekty. A to za nepředstavitelně těžkých podmínek, protože v objektu začalo působit zemědělské družstvo, které mělo budovy v pronájmu a ustájilo tu spoustu koní,“ líčí dnes už nepředstavitelné podmínky Věra Králová, která z mlýna odešla ve svých třiadvaceti do Opavy. „Ale s manželem jsme sem neustále jezdili a pomáhali s údržbou. Po otcově smrti tu maminka, která mimochodem 17. června letošního roku oslavila 91. narozeniny, zůstala sama, my sem přijížděli každou volnou chvíli. A před 11 lety jsme se tu usídlili natrvalo.“
Součást technotrasy
Dnes je vodní mlýn Wesselsky jedním ze zastavení Technotrasy Moravskoslezského kraje, která propaguje industriální atraktivity regionu. Zařazení mezi dvanáct významných objektů připomínajících technickou znalost předků předcházel obrovský kus práce.
„Náhodní návštěvníci, které zajímal chod mlýna, a dokonce i školní výpravy se tu zastavovali už v době, kdy tu žili moji rodiče. Vždyť díky rodu Wesselsky a díky mému otci se podařilo zachovat nejen objekt, ale i unikátní mlýnské technologie, přičemž některé části pocházejí až z 19. století. Takže my s manželem jsme pouze navázali na něco, co už tak trochu běželo, jen jsme to rozvíjeli dál a dali tomu nový rozměr. A byli jsme široko daleko první, kdo s něčím takovým přišel,“ objasňuje přirozený vývoj věcí Věra Králová a moment, kdy odstartoval nikdy nekončící kolotoč dřiny, oprav a rekonstrukcí, které byly prováděny i s finanční podporou Ministerstva kultury ČR, kraje i města Oder.
Nikdy nekončící kolotoč oprav
„Návštěvníkům při prohlídkách říkávám, že rekonstrukce začala ve 12 hodin a 8 minut. V 80. letech už byla střecha v jednom koutě probořená, byla tam dřevomorka, řádili tam tesařík a červotoč. Manželčini rodiče neměli sílu ani prostředky, aby s tím byli schopni něco udělat, takže pod střechou stála soustava kýblů a lavorů, do kterých při deštích chytali vodu,“ navazuje na manželčina slova Jaroslav Král a vzpomíná na to, jak díky dotačním finančním prostředkům mohla rekonstrukce střechy začít. „Celý krov musel jít dolů. A protože pod střechou je mlýnská technologie, museli jsme ji zdokumentovat a demontovat. Naložili jsme ji na náklaďáky a odvezli do Opavy, kde ji renovovali. A když pak byl krov hotov, podle pořízených snímků jsme ji zase poskládali dohromady,“ vrací se na začátek dlouhé šňůry rekonstrukcí. „Měli jsme štěstí na řemeslníky. Musím pochválit firmu pana Kolovrata, která udělala repliku krovu s dřevěnými kolíky, bez hřebíků. Je to perfektní, kvalitní práce. A moc chválíme i pana Mlýnka, jehož firma pokrývala střechu břidlicí, za jeho přístup k práci i za profesionalitu jeho zaměstnanců. Na část střechy vedoucí do ulice použili původní břidlici, kterou předtím snesli dolů, druhá strana byla pokryta břidlicí nově přivezenou. Tak tomu bylo i u střech na dalších budovách. Na jedné z budov se po čase nová břidlice ukázala jako nekvalitní, štípala se, praskala. Šlo o chybu dodavatele, podobně jako pan Mlýnek na tom tenkrát bylo i několik dalších pokrývačských firem. Na první pohled byla břidlice v pořádku, až petrografický rozbor ukázal, že tomu tak není. Pan Mlýnek se k celé věci postavil jako chlap. Na své náklady, protože dodavatelská společnost už v té době neexistovala, nakoupil nový materiál a vše vyměnil.“
Do oprav krovů dalších budov se pustili bratři Šmatelkovi, kteří se sem průběžně vracejí, když se podaří zajistit další finanční prostředky. „Už jen vést dokumentaci k dotacím je velice náročné. Vypracovat projekty, udělat rozpočty, mít spoustu fotografické a projektové dokumentace. A do toho provázet návštěvníky, starat se o lidi, kteří nám tu pomáhají, protože ve mlýně máme i ubytování. Povinnost je nadřazena všemu,“ poodkrývá Věra Králová realistický pohled na skutečnost těm, kteří – zahlcení romantickými představami – si představují idylický život ve mlýně. „Na jedné straně je to radost, že se nám podařilo udělat obrovský kus práce, na druhé obrovská fůra starostí. Říká se: Dědictví otců zachovej nám, Pane! Ano, dědictví budované předky by mělo být zachováno generacím příštím. Ovšem málokdo tuší, kolik dřiny, námahy a odříkání to stojí,“ podotýká, ale hned dodává, že bez elánu a vizí, s nimiž se do toho všeho s manželem dali, by se to celé nepovedlo. „Představa mého muže byla určitě správná: Nejprve je třeba udělat střechy a zajistit, aby zdi nemokvaly. Proto se zatím soustřeďujeme na ně.
Nové fasády by jistě byly lepší na efekt, ale ty mohou počkat. Střecha je základ. Z toho vycházíme u každého objektu. Navíc břidlicová střecha je krásná. Reaguje na počasí. Když je po dešti, leskne se, odráží se v ní obloha, když je sněhový poprašek, vypadají břidličné šablony jako perníčky, protože sníh je pěkně obrýsuje. Je to moc hezké. A bylo by škoda, aby to nebylo v pořádku,“ konstatuje majitelka mlýna, kde je teď v plánu rekonstrukce střechy stodoly. „To je velký objekt. Sice byl postaven až v průběhu druhé světové války, ale je to největší a nejkrásnější stodola v Loučkách. Bylo by škoda ji nezachránit. Je k ní přistavěn veliký kurník, který je lety zdevastovaný, a ještě pod ní byla stolárna. Stodola je s mlýnem propojená stříškou, pod kterou je transmise. Ta bývala propojena s druhým vodním kolem a poháněla cirkulárku používanou ve stolárně a mlátičku ve stodole. Myslím, že stodola by si záchranu zasloužila. Takových v kraji není mnoho. Tady by šlo nejen o opravu střechy, která už není břidlicová, ale i celého objektu. Ten stojí ve svažitém terénu, takže v průběhu let sem stékala voda z polí a zahrad. Bohužel, na tuto rekonstrukci jsme dotaci nedostali. Přitom by bylo dobré, aby tato stavba byla zachována, protože je součástí areálu,“ akcentuje Věra Králová a dostává se k tomu, jak nedávno při cestě po bavorských muzeích venkova zažila příjemný pocit zadostiučinění.
„Potvrdila jsem si, že to, co mají oni, my tu máme také, navíc na svém původním místě. Ten duch autentičnosti, který tam mají, je i u nás. To mě povzbudilo v našem činění, zase mi to ukázalo, že naše snažení asi má nějaký smysl. Byla jsem ráda, že jsem tam byla. Utvrdilo mě to v myšlence, že náš mlýn je nenahraditelný tím, jak je autentický – původní a navíc v něm žijí jeho majitelé.“ To, že jedinečnost mlýna spočívá právě v tom, zdůrazňuje i Jaroslav Král. „Návštěvníci nepřicházejí do sterilně nazdobené památky, ale do živoucího objektu, kde vstupují přímo do skutečného života lidí, kteří tu žijí. To je neocenitelné, ale bohužel mnohdy také nedoceněné. Někteří nechápou, že mlýn je sice památka, ale památka, v níž doopravdy žijí její majitelé se svými povinnostmi, radostmi a starostmi. A touží po tom, aby při prohlídce vše probíhalo jako kdekoliv jinde. Pokud však jsou otevřeni a přijmou i jinou možnost, nakonec si uvědomí, že mají jedinečnou příležitost nahlédnout do skutečného života, který trošku připomíná to, co tu bylo kdysi. A ocení tu bezprostřednost, kdy si k výkladu odskočíme od jiné práce, tu opravdovost, a uvědomí si, že jsou v podstatě náhodnými svědky opravdového života ve mlýně.“
Článek, který připravila reportérka Lenka Gulašiová, původně vyšel v časopise Střechy-Fasády-Izolace č. 7-8/2019.